Butoves (6. 7. 2011)

Před dvaceti lety 4. července 1991 se malá vesnička s cca 80 obyvateli nedaleko Jičína rozrostla o 36 osob.

To se sem přijelo usadit 12 rodin Čechů od jaderné elektrárny Černobyl na Ukrajině.

Černobyl             Autor: www.pripyat.com

Celkem v létech 1991 až 1993 do České republiky reemigrovalo 1809 krajanů od Černobylu a našli svůj nový domov v 56 lokalitách 27 okresů české země. Mezi ty největší lokality patří Krupka (okres Teplice), Rokytnice v Orlických horách (okres Rychnov n/K), Kuřivody, Stráž pod Ralskem (okres Česká Lípa), Rovna, Oloví, Vřesová (okres Sokolov), Milovice (okres Nymburk), Broumov, Police nad Metuji, Jaroměř (okres Náchod) aj. V některých sdělovacích prostředcích se tomuto přesídlení říká druhá vlna reemigrace. Tak trochu historie.

Sama emigrace je tak stará jak je staré lidstvo samé. Bylo nebylo, ale spíš kupodivu bylo, psala se léta Páně 1861 a v Rusku bylo zrušeno nevolnictví. V Ruské říši pomalu, váhavě a nedůsledně dochází k reformám, zintenzivnění hospodářského rozvoje, zákaz prodeje půdy Polákům aj. Toto vše připravovalo vhodné podmínky pro emigranty. V historických studiích o emigraci Čechů z Rakousko-Uherska do Ruska se, jako jeden z důležitých důvodů, uvádí poměrně snadná a krátká (cca 1000 ± 200 km) cesta. Na místo nového domova se dalo dojet i vlastním potahem – koňským, či dokonce kravským. To byla opravdová výhoda. Co ale čekalo přistěhovalce první dny, týdny, měsíce, roky? To je zvláštní kapitola.

Na straně druhé, politické a sociální problémy v zemích Rakousko-Uherska, nedostatek půdy v Čechách, nedostatečný průmyslový rozvoj některých krajů a z toho plynoucí nemožnost zajistit značné části obyvatelstva Čech obživu, náboženské problémy aj. přivedly v létech 1868 až 1876 k přesídlení Čechů do Ruské říše (i později, v historii obce Třesovice, okres Hradec Králové, se dočteme, že do roku 1885 z obce odešlo 108 osob do Ruska). Začalo se jim říkat Volyňští Češi, a to proto, že za hranicemi dnešního Polska a Slovenska začínala Volyňská gubernie.

Nový domov Čechů

Vzdálili se Habsburkům a získali půdu ve velké slovanské zemi, aby v Čechách netřeli bídu s nouzí. Dostalo se jim od cara několika výhod: půdu na splátky, na pět let úlevu od daní státu a peněžních povinnosti, úlevu povinností plněných naturáliemi během pěti let, zbavovali se branné povinnosti, zaručovala se svoboda náboženského vyznání, právo na svobodný obchod bez převzetí obchodních povolení a bez poplatků, možnost zřizovat a provozovat různé podniky, zavádět řemesla a prodávat své výrobky. Hlavním ale bylo vyklučit lesy a keře, které koupili do vlastnictví, aby získali ornou půdu, a poté dbát, dbát a dbát o zúrodnění a obdělávání půdy jako hlavního zdroje blahobytu. Hospodařili k údivu místních sedláků a mužiků. Ti se chodili ptát, zvídat a učit se, jak to ti Češi dělají, že mají tak velkou úrodu a tolik dobrot ze zabijaček. Okukovali solení a praní střev, dělání prejtů a tlačenek, orbu, vláčení, válcování, stavění panáků a stohů, chystání řezanky…

Před první světovou válkou žilo na Volyni padesát tisíc Čechů. Na vynikající černozemi pěstovali pšenici, brambory, ovoce a zeleninu, řepu a chmel, měli své koně, dobytek a drůbež. Vytvořili si vlastní územní samosprávu. Nakupovali v českých obchodech, chodili do české hospody, navzájem se ženili a vdávaly. Jazyk český a česká písnička přetrvaly.

Když v roce 1920 po rižském míru připadla Volyň Polákům, kteří zase na oplátku znevýhodnili Rusy (Ukrajinci), Čech opětně vzkvétal. Došlo i na českou školu a české noviny, ovšem jen do roku 1939, když území obsadili Sověti. Přišla nucená kolektivizace a válka k tomu.

A psala se léta páně 1944 až 1947. První vlna reemigrace. Třiatřicet až čtyřicet (dle různých zdrojů) tisíc Čechů se vrátilo do Čech. Ve velkém se to stalo možné v roce 1947, když prezident Beneš podepsal se Stalinem smlouvu o transferu Čechů z Volyně zpět do vlasti jejich předků.

Reemigrace

Během tří měsíců se podařilo zorganizovat přesun. „Byl to od prezidenta Beneše obdivuhodný diplomatický výkon. Z báječného Sovětského svazu, z ráje socialismu, se přece nikdo nemohl chtít vystěhovat! Ani jsme nechtěli věřit, že se to povedlo,“ hodnotil smlouvu a vzpomínal v roce 1994 předseda Sdružení volyňských Čechů a jejich přátel profesor MUDr. Vladimír Dufek narozený na Ukrajině (jeho děda odešel do Ruska z Jičínska). Dále profesor řekl: „Československé občanství získali tehdy volyňští Češi okamžitě. Ve zvláštních vlacích, přední vagóny osobní, zadní nákladní s dobytkem, zemědělskými stroji, majetkem, jeli z Volyně už jako občané našeho státu.

Naše vesnice celá směřovala na Moravu. V oblasti Mikulova, Znojma, Vyškova zbyly po Němcích prázdné statky. Tam jsme začali hospodařit a žít. Můj kluk už ale pořádně neví, co je Volyň, a vždycky o Vánocích nebo jiných rodinných příležitostech mu o tom musím vyprávět. Vnuci se už ani nebudou ptát… “

Ti, co zůstali, tak nějak žili dál. S českou národností, ale sovětskou státní příslušností. Mezi těmi, co zůstali, byli i Češi z české kolonie Mala Zubovščina v poválečné Kyjevské gubernii. Pro ně Benešova smlouva neplatila. A žili by tam dodnes, kdyby nebylo sedmdesát kilometrů vzdáleného Černobylu.

Výbuch v Černobylu

Když 26. dubna 1986 vybouchl reaktor jaderné elektrárny, všichni jsme vskutku zářili. Sovětskými úřady jsme byli sice ujišťování, že žijeme v oblasti naprosto zdravé, ale zvětšování štítných žláz a ubývání červených krvinek přinutilo úřady sdělit pravdu: ve vesnici se nedá žít a musí být vystěhována. A to nám sdělili po třech letech záření! A pro nás, Čechy od Černobylu, začaly životní příběhy značně odlišné od životních příběhů navrátilců z roku 1947, neboli Volyňáků.

Listopad roku 1989 - zrození ideje o pokus návratu do staré vlasti. Prosinec 1989 - vznik iniciativní skupiny pro obrození na Ukrajině – Společnosti Jana Amose Komenského, aby bylo možné započít jakákoliv oficiální jednání. A 26. prosinec 1989 – Výzva prezidentovi a předsedovi vlády ČSSR o návratu krajanů od Černobylu do historické vlasti; doručena Generálnímu konzulátu ČSSR v Kyjevě, Ukrajina.

Dne 25.ledna 1990 – založení první pobočky krajanského sdružení Korostenského (podle okresu) oddělení Československé kulturní osvětové společnosti J. A. Komenského v Malé Zubovščině (předseda Viktor Javůrek, místopředsedové Vladimír Černý a Jaroslav Ornst st.). 10. února 1990 – historická první návštěva představitelů Generálního konzulátu ČSFR v Kyjevě v naší české vesničce Mala Zubovščina na Ukrajině (pánové Z. Huml, V. Halenar, R. Haba). 27. února 1990 – historické setkání zástupců krajanů od Černobylu s prezidentem ČSFR Václavem Havlem na Československém velvyslanectví v Moskvě. Předání další žádosti o návrat do historické vlasti podepsalo 166 rodin krajanů od Černobylu.

7. dubna 1990 – založení celostátního krajanského sdružení Československá kulturní osvětová společnost J. A. Komenského na Ukrajině (Spolupředsedové pánové Boris Iljuk, Stanislav Černý, Karel Vasyl). Ovšem, vystěhovat se ze SSSR, to není na jednu bumážku! 14. dubna 1990 – návštěva Malé Zubovščiny velvyslancem ČSFR v SSSR Rudolfem Slánským a generálním konzulem ČSFR v Kyjevě Stanislavem Hynarem. 23. až 25. října 1990 - oficiální návštěva delegace Čsl. kulturní osvětové společnosti J. A. Komenského na Ukrajině, parlamentu a vlád ČSFR a ČR, kanceláře Prezidenta republiky a nevládních instituci za účelem urychlit rozhodování o reemigraci krajanů od Černobylu do historické vlasti a možnosti ozdravovacích pobytů dětí od Černobylu v České republice.

20. prosince 1990 – Usnesení vlády ČSFR, kterým byl dán souhlas k návratu osob českého a slovenského původu a jejich rodin na území jejich předků. 22. dubna 1991 – začátek druhé vlny reemigrace. Návrat první skupiny a usídleni v Rovně na Sokolovsku. Na rozdíl od volyňských Čechů, občanství jsme získali po 4,5 letech. Byli jsme převáženi během tří let autobusy, a veškerý majetek s výjimkou několika krabic, zůstal na Ukrajině.
Psal se 4. červenec 1991 – a byli jsme tady, v našem novém domově, v Butovsi.

Píše se červen roku 2011 – je to dvacet let života v novém domově. Je to doba jedné generace. Přemýšlím o tom, jak dlouho budeme my a naše děti pro některé občany ČR „cizinci“, když volyňští Češi z první vlny reemigrace jsou cizinci dodnes. A na závěr o něčem veselejším.

Chtěl bych prostřednictvím Jičínského deníku, jménem nás všech – Čechů od Černobylu, poděkovat všem těm, kdo se podíleli na našem přesídlení a vřelém přijetí mezi sebe. Vládním činitelům, vedení okresu Jičín, zastupitelstvu a občanům obce. Kdybych měl jmenovat, byl by to dlouhý seznam a jistě bych někoho po těch dvaceti letech zapomněl. Proto děkuji VŠEM! Nemůžu ale obzvlášť nepoděkovat obecnímu zastupitelstvu obce Butoves pod vedením starosty Lubomíra Tichého a všem občanům za vše, co pro nás udělali. Nemohu nenapsat několik slov vděčnosti za setkání u příležitosti 20. výročí návratu do historické vlasti začátkem června 2011.

Setkání začalo skvělým vystoupením mažoretek z Hořic. Kulturní program pokračoval ukázkou klasických tanců nejmladším tanečním párem (partnerka 6 let a partner 8 let, sourozenci) jičínské taneční školy – byla to nádherná podívaná! Poté starosta obce přivítal vše přítomné, zavzpomínal na to, že první „Rusák“, kterého potkal, se mu představil jako Josef Novák – to bylo překvapení! Popřál všem příjemné povídání a skvělou zábavu. Paní Marie Lazáková, jedna z aktivních organizátorů našeho přijetí v obci, zavzpomínala na přípravu obce na přijetí nás mezi sebe, na ty, kdo už mezi námi nejsou, a popřála všem hodně zdravíčka a štěstíčko.

Následoval diskusní panel. Na otázky přítomných odpovídal autor tohoto článku. Zajímavá a živá diskuse s pokračováním tancem a českou písničkou pokračovaly několik hodin. Hudbu zajistil, v době nastěhování nejmladší (14 měsíců), dnes už jednadvacetiletý přistěhovalec Rostislav Vovčenko. I za toto setkání z celého srdce osobně a jménem všech Čechů od Černobylu děkuji obecnímu zastupitelstvu a občanům Butovsi.

⋌Anatolij Volf, obec Butoves